Na území historické Volyně se v dnešní době nachází Rivnenská oblast, Volyňská oblast, větší část Žytomyrské oblasti, sever Ternopilské a Chmelnycké oblasti a kousek Polska v okolí města Chełm. Sever Volyně u hranic s Běloruskem se částečně překrývá s regionem zvaným Polesí, jehož hranice nejsou pevně vymezeny. Území historické Volyně je o něco menší než Česká republika. Povrch je rovinatý, mírně zvlněný, z velké části zalesněný. Na severu jsou bažiny a velké množství jezer.

Významná města : Žytomyr (278 000 obyv.), Rovno (248 000), Luck (203 000), Novohrad-Volynskyj, Šepetivka, Kovel, Volodymyr-Volynskyj (Vladiměř), Dubno, Kremenec a další.

Volyň představuje spíše venkovský region s bohatou historií, kulturou a folklórem, na který ve svých dílech navazovala známá ukrajinská spisovatelka Lesja Ukrajinka. Dosud zde existují zbytky dříve početné české menšiny. . Na rozdíl od převážně řeckokatolické Haliče je Volyň výrazně pravoslavnou územím. V Termopilské oblasti je jeden z nejvýznamnějších pravoslavných monastyrů – Počajivská lávra.

V O L Y Ň

Úvod

      Evropa je kontinentem stálé změny, nešvarů a válek. Chci ukázat, že i v horizontu jednoho života je o čem psát.

      Moje rodná Volyň, součást Západní Ukrajiny, měnila svoje hranice, jak šly dějiny. Největší byla jako Volyňská gubernie za cara, kdy zahrnovala i Žitomír. Po rozpadu polského království hraničila s Rakousko-Uherskou Haličí, kam patřil i Lvou. Po r. 1918, kdy v listopadu toho roku vzniklo Polsko a po válkách se Sovětským Ruskem a v důsledku míru Brerst-Litevského se Ukrajina rozdělila, stejně jako Volyňská Gubernia, na západní a východní část.  Halič se stala polskou spolu s útvarem dnes známým jako Volyňská oblast.

Východní Ukrajina zůstal v sovětském vlivu, západ byl součástí Polska. Hranice se pohnuly v roce 1939, když Polsko, které okupovalo Německo a západní Ukrajinu, zabral Sovětský svaz. V létech 1941 až 1943 její území obsadilo Německo. Válka se Volyní převalila zase při hnání Němců na západ.

Západní Ukrajina v té době měla asi 19 miliónů obyvatel.

Východní Ukrajina měla svůj vývoj a společný osud, jako celek Ukrajina, prožívala až v letech 1939 a dále až do vyhlášení samostatnosti po rozpadu Sovětského svazu.

      Příchod předků na Volyň

 V létech 1860 až 1870 přišli na Volyň čeští a němečtí kolonisté na pozvání carské rodiny, aby zúrodnili zemi a zalidnili tehdy vcelku opuštěnou lesnatou krajinu (vzniká pojem Pole lesí).

  Češi a Němci přicházeli z nejchudších oblastí své původní vlasti, aby budovali nový lepší domov a svůj ubohý majeteček přiváželi ručními vozíky. Car je ekonomicky zvýhodnil, půdu vyrvali žďářením z dubových, habrových a jiných listnatých porostů.

Dřevo bylo využito k zálesáckým stavbám srubů z celých klád. V lesích ještě žilo množství vlků a jiných divokých zvířat, v dál se táhl prales.

    Získaná pole lidé osívali a postupně rozšiřovali jejich rozlohu na úkor lesa. Vzniklé komunity   zůstávaly od svého vzniku pevně národními. A to jak kulturou, tak hospodářskými zvyklostmi, protože původní ukrajinské vesnice neznaly moderní zemědělské postupy a také kulturně bylo obyvatelstvo pod úrovní kolonistů. Proto také Češi a Němci, díky své píli, se stávali zámožnými. Rozdíl v životní úrovni mezi kolonisty a původními Ukrajinci se zvětšoval. Již po první světové válce byla na první pohled patrná odlišnost obcí, a to co do výstavnosti i kulturnosti života. Češi a Němci měli svoje školy, kde se vyučoval jejich rodný jazyk. Za Polska přibyl povinný jazyk polský. Za polské vlády se zásadně vyučovala polština a ukrajinština.

     Protože jsme bydleli v obci, kde převažovali Ukrajinci, tak jsme ve škole užívali polštinu, na vsi ukrajinštinu a doma češtinu.

    Po připojení k Polsku se přistěhovalo hodně Poláků, kteří zakládali i polské vesnice.

      Naše vesnice Koubaň byla veskrze přistěhovalecká, složená z Poláků, Ukrajinců, Čechů, Němců, Židů, ale i Ukrajinců z východu, bývalých Rakušanů z Haliče mnohých národností.

Nebyl důvod k nepřátelství a tak docházelo k národnostnímu i náboženskému míšení.

Já, Josef Chmelarčík, jsem se do tohoto prostředí narodil 1.11.1928 v mé Koubani do smíšené rodiny. Mámina strana pocházela z Čech. O Tátovi Janu Chmelarčíkovi vím jen, že pocházel z Haliče.

    Moje maminka Anna pocházela z rodiny Stanislava Egerta a  Pavlíny Preislerové, kteří měli celkem tři děti. Také moji rodiče měli tři děti, já byl prostřední. Sestra Liduška v 17 letech zemřela v roce 1941.

   Předci Stanislava, Jan Egert  a Marie, roz. Loutchanova, v roce 1869 přesídlili na Ukrajinu. Stejně tak předci Pavlíny Preislerové, František Preisler a Františka, roz. Havlová- pocházeli od českého Turnova. Přestože obě příjmení jsou německá, obě rodiny se cítili být Čechy. Můj děda Stanislav Egert se narodil 28.5.1877 už na Ukrajině  stejně jako jeho pozdější manželka Pavlína Preislerová, nar. 29.61883.

    Moji prarodiče bydleli na Koubani, měli celkem pět dětí, z toho dva chlapce a tři děvčata. Ovšem úmrtnost byla vysoká a tak chlapec a dívka záhy zemřeli. Moje matka tedy měla bratra a sestru. Maminka Anna se narodila 12.5.1909. Vdávala se v šestnácti za mého otce Jana Chmelarčíka, který se narodil v r. 1905. 

    Dědeček Stanislav  Egert sloužil 7 let v carském vojsku. V roce 1914, záhy po vypuknutí  1. světové války, padl do německého zajetí na 4 roky.

    O tátovi moc nevím, jen že rodina se přistěhovala z Haliče, hlásili se k ukrajinské národnosti, ale příjmení spíš ukazuje na jiný slovanský původ.

    Osud k mému tátovi opravdu nebyl nakloněný. Narodil se jako jediné dítě Vasila a Anny Chmelarčíkové. Rodiče však asi v r.1919 zemřeli na tyfus a chlapec osiřel. Svěřen byl do poručnictví, kde jedenáctiletého chlapce mořil hlady a nádenickou prácí na polnostech a na hospodářství.  Všechny ústrky přežil a v r.1925 se slavila svatba  mého otce Jana a  mé matky Anny. Měli spolu tři děti. Nejstarší Liduška v 17 letech zemřela, a tak mi zůstal jen mladší bratr Vladimír.

    Dvacátá léta byla nakloněna podnikavým lidem. Dědeček v r.1926 zřídil na zahradě cihelnu. Cihly pálil v několika pecích přímo z místní hlíny. K vytápění používal pařezy, které zůstávaly po dalším a dalším mýcení lesů. Hlína a pařezy se vykopávaly. Kromě cihel dědeček pálil i vápno v malé vápence, protože v podloží byla křída. Z těchto materiálů postavil v r.1928 dvoupodlažní dům, vepřín a tři velké sklepy. Stáje a stodoly byly dřevěné. Samotné hospodářství vedla babička Pavlína.

    Rodiče s nimi bydleli do r.1928. V tom roce se sousedé naproti zvedli a odstěhovali se do Kanady. Rodiče si koupili jejich pozemek. Od dědy Stanislava dostali dřevěný domek, protože děda se přestěhoval do výše uvedeného zděného domu, co domu – vily v západoevropském stylu, která dělá čest jejímu tvůrci ještě dnes.

    Mladí manželé vstupovali do společného života s dvojpodlažní sýpkou a stodolou. Máma zdědila asi 6 ha půdy. Otec měl asi 10 ha. Něco přikoupili a měli 18 ha půdy a 1,5 ha lesa.

Táta byl přičinlivý a po 11 létech hospodaření, před vypuknutí německo-polské války, naši měli postavený dům velikosti 1+4, vepřín, kolny na stroje a dřevo, stáje pro hříbata, stodolu a studnu. Práce byla maximálně mechanizovaná včetně drůbežárny.

   Těsně před Německo-polskou válkou dědeček  Egert s rodinou a jednou z dcer -                 provdanou Kellnerovou, prodali budovy a nějakou půdu a vydali se na cestu do Kanady.

Dojeli do Kdyně (Gdaňsk), kde se měli nalodit. Jenomže v té době spousta Židů už cítila válku a masově opouštěla Polsko. Podpláceli lodní společnosti, jen aby se dostali na palubu.

Tak se stalo, že ačkoliv měli předplacenou šífkartu, nalodit se mohli jen Kellnerovi. Dědu odmítli s tím, že je moc starý a jeho syn zase moc mladý. Tak se dědeček a můj nejmladší strýc - jeho syn museli vrátit.

    Kellnerovi neměli štěstí, loď Němci potopili, polské Zloté se staly bezcennými, a tak počátky v Kanadě měli velice krušné. Strýc pracoval za pár centů, dřeli bídu. Později se jim podařilo pronajmout si farmu a pár koní a z nejhoršího se začali dostávat. Stálo je to obrovské úsilí.

   Dědeček se tedy vrátil a se strýcem bydleli u nás, protože vše bylo prodané.

   Pamatuji se, že právě v té době Ukrajinci pořádali sbírky na zbrojení v Německu. Hitler sliboval Ukrajině samostatnost. Tady je počátek Banderovců. Tito lidé byli po vypuknutí války proti Polsku vězněni Rusy v Lucku a bylo jich kolem 5000 osob. Tam došlo k jejich hromadné popravě pomocí kulometů i granátů.

     Šťastná léta skončila porážkou Polska. Přišli Rusové. Vytýčili novou státní hranici mezi Německem a Sovětským svazem na řece BUG (Buh). Od nás byla vzdálena celých 45 km.

     Ihned po záboru nás sovětské úřady zařadili mezi třídního nepřítele, mezi kulaky a čekal nás transport na Sibiř. Nejdřív odváželi polské legionáře z polských osad. V r. 1941 jsme měli přijít na řadu my. Snažili jsme se připravit dostatečné množství pytlů se suchary. Táta se snažil mimo jiné najít způsob jak se deportaci vyhnout. Ovšem bylo to těžké, protože úřady nás ničili nesplnitelnými dodávkami a daněmi. Na dodávky jsme odvedli všechnu úrodu, na zaplacení daní jsme prodali koně, kočár, prasata a další věci, které šlo prodat. Tím táta bojoval o čas.

      Jako vždy se našli závistivci, kteří dusili. Našli se i lidé, kteří se ztotožnili s novým režimem a projevovali horlivost. U některých však zůstal zdravý rozum a trocha lidskosti.

Takovým byl předseda místního Sovětu. Došel k závěru, že rodinu zachrání. Zařídil otci povolání na vojenské cvičení na 6 týdnů na sovětsko-německou hranici. Sověti totiž do armády nebrali podvratné živly buržoazního a kulackého původu.

       Jak předseda, tak táta mysleli, že nad Sověty vyzráli.

       Táta se měl vrátit 23.6.1941, ale do hry vstoupila válka , která začala 21.6.1941. Tátu jsem už nikdy neviděl.

        Padl spolu s ostatními muži z naší vsi do německého zajetí. Celkem jich bylo 19. Nikdo se nevrátil. Všichni byli pobití včetně táty, kterému bylo 36 roků.

         21.6.1941 začala válka, což bylo ze soboty na neděli. Již v pondělí jsme byli obsazeni Němci. Západní Ukrajina neměla ráda bolševiky, a proto Němci byli vítáni slavobránami, vyzváněním na zvony, potleskem a jásotem. Věřili v Hitlerovy sliby, že nyní bude Ukrajina „samostojatělna“. Prostě spanilá jízda.

      Ukrajinci ihned vytvářeli ukrajinskou policii a částečně se podíleli na civilním vedení země.

 Pro rychlost německého postupu původní vládci nestačili zničit nebo odvézt dokumentaci. Tak jsem se dozvěděli, že pokud by se otec 23.6. vrátil, tedy v pondělí, už v úterý by nás vyvezli na Sibiř. Tak nás paradoxem osudu Němci zachránili před Sibiří, ale Sibiř by otce zachránila před utlučením Němci v zajateckém táboře. Zůstává ve mně nenávist jak k Rusům tak k Němcům.

        Když přišli Němci, tak rekvírovali koně u dědečka. Naše hříbata se jim nelíbila.

Strýc Tóňa  však někde chytil toulající se koně po ruské armádě. S nimi oral a moje máma učila naše jednoroční hříbata vláčet a  do zápřahu.

         Dědeček nakonec vydělal na tom, že měl německé jméno a že majetek před cestou do Kanady prodali Židovi. Němci tento majetek dědečkovi vrátili.

         Na probíhající likvidaci Židů se vedle Němců podílela ukrajinská policie – postříleli je všechny a bez výjimky. Na ty kdož utekli, byly pořádány hony s následnou likvidací.

         I mně se stalo, že jsem byl málem zastřelen. Šel jsem ve městě po ulici. Proti mně jel kočár a v něm německý důstojník a starosta obce. Nosil jsem tehdy brýle, což tam nebylo zvykem, Němec mě považoval za židovského chlapce a sáhl po pistoli, že mě zastřelí. Starosta mu rozmluvil jeho úmysl s tím, že s Židy nemám nic společného. Nechal mě jít.

        Když Ukrajinci dokončili špinavou službu, a Němci je přestali potřebovat, začalo jejich odzbrojování. V té době poznali, že i je Němci podvedli. Zbraně neodvedli a začínali utíkat do lesů, kde vytvářeli ozbrojené skupiny. Na cestách odzbrojovali jednotlivě pohybující se Němce a brali jim i výstroj. Zatím bez zabíjení – pouštěli je na svobodu. Tak se formoval ukrajinský Banderovský odboj. Zpočátku nevycvičené a vojensky nepřipravené bojůvky mohutněly a jejich síla se zvětšovala jak o Ukrajince, tak o sběhy z nucených prací,o uprchlé válečné zajatce i z řad Rusů. Nešlo o bandity, měli vysokou kázeň a morálku. Nesměli se opíjet, krást, drancovat, chovat se nevlídně k místnímu obyvatelstvu. Když potkali opilého chlapa, dostal výprask 25 ran vytěrákem na pušku. Zloděje rovnou stříleli.

     Jako kluk jsem byl na veřejné banderovské schůzi, kde četli návrh budoucí Ústavy. Tam byla výslovně zanesena práva národnostních menšin, což jsme přijali.

     Postupně začalo bezvládí. Němci sice odváděli lidi na práci do Německa, starali se, aby byly plněny dodávky, ale stáhli se do měst, která stále byla pod jejich kontrolou. Nebyly peníze, nebyly obchody, nebylo právo. Vlaky nejezdily, koleje byly vytrhané, mosty ztržené, zděné budovy vypálené. Banderovci ovládli celý venkov.

     Pravé peklo začalo, když začali neshody s Poláky usídlenými na Ukrajině. Poláci si nadále Volyň přivlastňovali jako svoji zem. Ukrajincům činili potíže a neschvalovali ukrajinské úsilí o samostatnost. Stali se z nich němečtí udavači, kteří informovali o schůzích a dění, a někteří začali Němcům otevřeně sloužit. Tím vzplála národnostní zášť.

   Žil jsem v obci, kde byli usídlení Ukrajinci, Poláci, Češi, původně i Židé, Rusové, Galiciáni. Ve škole, na zábavách, všude byla shoda. Ve válce se z nich však stali vrahové nebo oběti. Banderovci už neútočili jen na Němce, ale obkličovali polské vesnice. Ve smíšených vsích obklíčili jednotlivé domy a nenechali v nich žít nikoho, ani kojence, ženy a staré lidi. Poláci utíkali pod ochranu Němců. Tam zřizovali s Němci přepadová komanda a za podpory letadel a obrněných vozidel vyvražďovali zase ukrajinské vesnice, za živa upalovali lidi.

Boj o víru a národ omlouval jakákoliv zvěrstva.

     Z toho důvodu jsme byli připraveni neustále k útěku, který jsme absolvovali několikrát v týdnu. Doma jsme nechali vše, co se nevešlo na povoz. Během několika minut jsme byli pryč. Utíkali jsme do lesů nebo do českých vesnic, protože na české obce neútočili ani Banderovci, ani Němci, ani Poláci. Výjimkou byl Český Malín, který Němci celý vypálili.

     V roce 1942 bylo asi tři týdny přede žněmi. V odpoledních hodinách se přiřítil jezdec a volal, že na nás táhnou vypalovači a vražedné komando. Aby urychlil útěk, začal jezdec střílet do vzduchu. Do lesa to bylo 800m takže vesnice se stačila včas skrýt, ale už po 5 minutách přiletěla 4 letadla a shodila na domy kolem 22 leteckých pum a vše kropila palbou z kulometů zápalnými střelami, nejraději do slaměných střech. Stříleli po opozdilcích, kteří se ještě na poslední chvíli snažili zachránit prasata, kozy, psi, brav tím, že je vypouštěli do volné přírody. Vždy byl někdo, kdo tohle měl za úkol. V té době bylo vysoké obilí a tak se všem podařilo utéci, došlo jen k jednomu postřelení do nohy. Když skončil útok letadel, rozvinula se rojnice likvidátorů a celou vesnici vypálili. O život přišli tři lidé z hájenky.

Hajný a celá rodina čítající tři osoby, měli prosekané hlavy a hořeli ve svém domě.

    Naše a dědečkovo stavení Poláci nevypálili, jen shořely stodoly od zápalných střel letadel. Jinak vesnice lehla popelem. Lidé pak spali, kde se dalo včetně sklepů, které přetrvaly. Stavěly se haluzny, zemljanky, jak se dalo.

    U nás bydleli čtyři rodiny s dětmi.

    Utíkali jsme ještě několikrát a poslední útěk mohl být osudný. Ráno u snídaně jsme zaslechli hluk německých aut. Schovali jsme se všichni za humny, a když auta odjela, zapřáhli jsme koně a jeli do České Vsi. Tam nás však Němci objevili, obklíčili, a mimo švagra, který utekl přes dvůr, nás všechny pochytali a i s vozem nás vedli pod samopaly a kulometem na velitelství. Když jsme procházeli, z houfu ozbrojenců se ozval muž v německé uniformě, který se česky přihovořil k mé sestře:“ Liduško, kde se tady berete“? Jaká náhoda. Byl to sestřin spolužák z Gymnázia v Horochově. Zaručil se za nás u Němců. Obdarovali jsme jej několika suchými salámy, které jsme měli v pytli. Na rozloučenou nám ukázal místo, kde jsme měli být zastřeleni. Také nám řekl, že u nás se vypalovat nebude, tak ať na sebe neupozorňujeme   zbytečným útěkem. Naplnila se jeho rada také proto, že mord komanda se stahovala před blížící se frontou z východu a procházející frontoví vojáci už nevraždili. K civilům se chovali slušně až na to, že ukradli vše, co bylo k jídlu.

    V březnu 1943 za jednoho rána tu byla Rudá armáda. Němci vyklidili ves bez boje. Ale už druhý den tu byl německý tankový protiútok sedmi stroji. Sověti nebyli na útok z jihu připraveni a nebyli schopni zaujmout účinnou obranu. Zmateně utíkali a tehdy tankové kulomety  postříleli asi na 200 vojáků. Ztráty byli veliké proto, že velitel obrátil své vojáky proti tankům jen se samopaly a granáty. Němci vesnici zabrali na 24 hodin a pak ustoupili na předem připravenou obrannou linii asi 7 kilometrů od nás, kde vydrželi celé tři měsíce.

Celou tu dobu se Ruská armáda připravovala na zteč. Asi 10 kilometrů od první linie se veškeré civilní obyvatelstvo muselo evakuovat na východ za frontu. Z domova jsme byli devět týdnů, kde nás na dvoře bylo 20 rodin. Dostali jsme tam poprvé v životě vši.

S námi byli pouze staří lidé, ženy a děti. Všichni muži mezi 18 až 55 léty byli průběžně mobilizováni pro potřebu postupující armády. Češi měli možnost hlásit se do Československé armády Ludvíka Svobody.

   V době sovětské ofenzívy byla fronta už vzdálena na třicet kilometrů. Při dělostřelecké dvouhodinové přípravě a bombardování jsme nevnímali jednotlivé výbuchy, ale obrovský všeobjímající hřmot. Letící letadla se pohybovala jako rychle pohybující se mračna.

Jak jsme se později dozvěděli, tak mohutného nasazení nebylo třeba, protože Němci se včas

stáhli a jen obětovali některé oslabené jednotky. Ty na sebe navázali veškerou tu sílu obrovské ofenzívy.

    Když jsme se vrátili domů, nešli jsme vše vypleněné. Po těch armádách a po všem tom příkoří jsme začínali zase  z ničeho. Půda, ta naše věčná živitelka, však zůstala. Nikdy jsem si půdy nevážil tolik jako právě v této chvíli, protože byla nadějí. Jenomže  muži byli mobilizováni a na všechnu tu dřinu zůstaly jen ženy a děti. Z mužů jen starci. Museli jsme živit tu válečnou mašinérii. Půdu jsme obdělávali, produkty odváděli. Dodávky musely být naplněné na sto procent. Když někomu chybělo pár kilo, vrátili ho v plátěném pytlíku donést i zbytek dodávkového dluhu. I když dodávka byla splněna, tak chodili úředníci a hledali kde, co ještě lze odvést navíc. Přitom s komoditami zacházeli špatně, neodborně. Vše „uskladňovali“ na hromady 6 metrů vysoké, do všeho pršelo, následovala hniloba, zmar. Na jaře pak sedláci tu shnilou břečku vyváželi potahy na pole.

    Na jedné straně ve válečné situaci přímo vlastizrádné zacházení s potravinami, na druhé straně teror proti těm, kteří potraviny produkovali.

    Sousedka od naproti měla manžela ve válce u Sovětů, celé hospodářství měla utáhnout sama a ještě se starat o malou dceru. Odvody tak nesplnila na 100%.  Přišli z okresu, zabavili ji dobytek, koně, obilí. Našli také 5 kilogramů krup a tak do nich nasypali popel. Sadismus smíchaný s neschopností myslet.

    Doba byla zlá a nepřehledná. Lidé se museli obávat Němců, Poláků. Objevovali se ruští partyzáni, Banderovci i obyčejní lupiči. Banderovci se pohybovali po lesích a válčili s Rusy. Rusové z chlapců od 15 do 18 vytvářeli prapory, které vedly týlový boj s Banderovci. Zatímco otec byl na frontě, syn byl u Vlasovců, další syn u Banderovců a nejmladší Banderovce pronásledoval. Jiní likvidovali německá minová pole. Někteří šťastlivci se po válce i jako rodina sešli. Měli pak co vyprávět, pokud jim to strach  dovolil. Mrtvých bylo nadále hodně. Jen za jeden rok bylo na našem okrese postříleno 1900 Banderovců.

    Místo táty jsem hospodařil od 13 let. Hrozná dřina, ale krom toho, jak léta přibývala, vznikalo nebezpečí, že budu povolán k pronásledování Banderovců, nebo že mě odešlou na práci na Dombas. Proto jsem se vedle všech těch zemědělských prací nechal zaměstnat u kováře. Po třech měsících bylo všemu konec, protože jsem spadl z koně, naštípl si klíční kost a kladivo jsem neuzvedl. Přestoupil jsem na školu. Jenomže každý den pěšky sedm kilometrů tam, 7 kilometrů zpět a k tomu celé hospodářství – zvládnout bylo nemožné. Nakonec jsem se šel učit kinomechanikem. K tomu bylo třeba zvládnout jednoměsíční praxi a půl roku být ve škole ve Lvově nebo Kyjevě.

    Promítali jsme do půlnoci a potom domů 3 kilometry. Jednou týdně jsem odvážel filmy do Lucka a zpět novou várku. Filmy byli samozřejmě celuloidové, hořlavé, a tak jsem vlakem musel jezdit načerno, na stupátkách, na střeše vagonů, za tmy. Jen tak se nám dařilo plnit státem uložený úkol. Filmy někdy dost těžké, i 15 kilogramů.

    V Lucku jsem čekal do rána a pak zavazadla odnesl 1 a půl kilometru do skladu. Pak jsem čekal do 23 hodiny na vlak, na který jsem se dostával nenápadně zadem. Vlezl jsem na střechu vagónu a čekal, až se vlak rozjede. Tak se stalo, že jsem na střeše usnul a nebýt pána –černého spolupasažéra na střeše, který mě zachytil, tak jsem se v plné rychlosti vlaku ze střechy skulil a asi bych nepřežil. S povděkem jsem myslel na svého Anděla strážného, který mě zachránil již potřetí před smrtí.

S T Ě H U J E M E   SE  DO  Č E C H